Červenec 2014

Ďábel nenosí Pradu, ale talár.

29. července 2014 v 19:11 | Creencia
Před několika dny jsem byla na jedné nóbl právnické recepci v jednom strašně drahém nejmenovaném hotelu. Vůbec se mě neptejte, jak jsem se tam ocitla, pozvánka se mi do ruky dostala tak náhodně a rychle, že jsem se ani nestačila vymluvit na nějaké jiné strašně důležité povinnosti (hahaha). Tak jsem celý den vyšilovala, že nemám co na sebe, že tam budu jako úplná socka mezi těma oblekama od Huga Bosse, Armaniho a D & G.... Tak jsem na sebe hodila tmavěmodré šaty, které jsem si koupila za dob chození s panem právníkem a měla jsem je na sobě všehovšudy jednou (v nějaké snobské restauraci, kde i krevety a kaviár patřily mezi nižší třídu).
Takže jsem se tam jako socka dopravila MHD, před vchodem omrkla ty audinky a suberby a začal můj nejhorší zážitek v právnické společnosti v mém životě.

Žen tam bylo asi 15%, zbytek páni advokáti, z toho 70% bez prstýnku. Hned u prvního stolečku mi jeden z nich vrazil do ruky skleničku sektu a prý z jaké AK jsem. Když teda pominulo to první zklamání, že z žádné, začal mi představovat svou AK, společníky, klientelu, zaměření... ještě stačila barva toaletního papíru a věděla bych všechno. Tohle všechno trvalo 2 skleničky sektu a 3 whisky.... zachránil mě pan Doktor, který mě znal od soudu, ale než jsem se stačila vzpamatovat, tak mě představil svému společníkovi. Společník byl nadržený čtyřicátník a po zbytek večera se ode mě ani nehnul. Všechny jeho dvojsmyslné narážky jsem taktně obcházela, diplomaticky se usmívala a čekala na příležitost, kdy utéct. Fakt jsem vážně uvažovala nad tím, že vylezu okýnkem od záchoda. Jenže to by tam nějaké okýnko muselo být, že?
A když už to vypadalo, že Společník to dobývání mých kalhotek vzdá, tak přešel do přímého útoku a já se nestačila bránit.... Do toho mi nasliboval dovolenou na Maledivách, v Brazílii, v JAR, na jachtě v Karibiku, otevřený účet u Cartiera a hlavně suprově placenou praxi a později práci u něj v AK... a já pod vlivem alkoholu vzala v sobě z posledních sil neuvěřitelnou drzost nebo kuráž a prostě jsem mu z plna hrdla řekla, že nejsem žádná levná naivní mladá holka, která mu bude dělat milenku nebo další zářez na posteli. A pak jsem strašně zrudla, cítila jsem, jak mi málem zhoří tváře, dostala jsem panickej strach, využila jsem jeho překvapení a prostě jsem utekla, až jsem v šatně málem nechala věci.....

Při čekání na nejdřívější spoj domů jsem volala kamarádce. Ale místo útěchy, jsem se dozvěděla, že "jsem už dlouho bez chlapa a přece by mě to nezabilo... a dneska je všechno přes postel." Čekala jsem všechno, ale tohle fakt ne. To už jsem slzy neudržela, típla telefon a chtěla jsem už být jenom doma v posteli pod peřinou.

Trvalo mi několik dní, než jsem ten zážitek zpracovala. Nikomu dalšímu jsem to neřekla. Ale strašně mě to tíží, tak jsem se rozhodla o tom napsat na blog.
Do háje, je mi 22 a cítím se jako 12 letá holčička, co potřebuje mámu a tátu. A momemntálně nenávidím snad všechny chlapy na světě. A právníky obzvlášť.

C.

Když to nemáte v hlavě, musíte to mít v kabelce

23. července 2014 v 23:11 | Creencia
"Paní magistro, já bych potřeboval...."
"Já nejsem magistra..."
"Promiňte, paní doktorko!"
Jo, miluju tuhle práci a v těch kostýmech, šatech a lodičkách, v rukou hromady spisů a kabelku nacpanou svými popsanými zákoníky si připadám fakt strašně důležitě a chytře :D A trošku egocentricky musím dodat, že mám nejlepší styl šatníku :D

Všichni jsou moc ochotní, když si s něčím nevím rady, i když je to třeba úplná kravina, tak mi pomůžou. A vůbec se nějak nepovyšují, ačkoliv to jsou soudci a advokáti s x letou praxí a kapacity ve svém oboru.
A taky musím říct, že se všechna ta nehorázná dřina a neuvěřitelně vysoké požadavky naší fakulty vyplatily. Samozřejmě že jsem z té praxe byla ze začátku vyjukaná, protože je to něco jiného než sedět ve škole nad zákony a paragrafy. Ale paní předsedkyně soudu mě několikrát pochválila a uznale řekla, že nás fakt dobře připravují na praxi.
Zatím jsem dělala krádeže, podvody a jiné majetkové a hospodářské trestné činy, ale příští týden už bych se mohla dostat k nějaké té vraždě :) Kamarádka má stáž na Okresním soudu v Liberci a vraždy, loupeže a znísilnění dělá od začátku.
Na konci srpna bych se ještě chtěla domluvit a jít třeba na týden, dva do "civilního" úseku, ať to mám komplet :)

A než skončím, tak bych se ráda zmínila o něčem, co mi hodně vadí. Když se stane nějaká brutální vražda, znásilnění nebo nějaký TČ proti dítěti a soud vynese rozsudek s "nízkým" trestem, tak všichni všude nadávají. Ti chytřejší na zákonodárce, ti průměrní na celou zkorumpovanou justici a ostatní na soudce.
Chtěla bych říct, že soudce si ty trestní sazby nevymýšlí. Ukládá mu je zákon. A není třeba vražda jako vražda, je několik "druhů" ublížení na zdraví a máme tu i zabití a usmrcení.... každý ten skutek má jinou skutkovou podstatu, jde ho kvalifikovat různě a taky existuje pro každou tu skutkovou podstatu jiná trestní sazba. A ne za všechno jde uložit výjimečný trest. A taky tu máme polehčující okolnosti, které soudce musí vzít v úvahu. A věřte mi, že by soudci tolikrát chtěli dát ten nejvyšší možný trest, ale prostě nemůžou. Protože nejsou dostatečné důkazy, které by podmínily naplnění kvalifikované (závažnější) skutkové podstaty nebo zvýšení trestní sazby, nebo naopak tu jsou skutečnosti, které ten trest sníží. A soudce je vázán zákony, nemůže si každý případ přizpůsobovat podle toho, jak to cítí... i kdyby mu to morálka, svědomí a čest tisíckrát nakazovala.

Právo a spravedlnost není totéž. Práce soudce je neskutečně těžká a nevděčná práce.

A jak si užíváte prázdniny vy? :)
C.

Jak (pře)žít bez smartphonu.

17. července 2014 v 21:30 | Creencia
Majitelkou smartphonu jsem od Vánoc. A je neskutečné, jak rychle se takovým přístrojem necháte rozmazlit. To jsem poznala na vlastní kůži tento týden. A asi ještě nějaký budu.

(následující řádky berte s nadhledem ;) )

Vypálila se mi totiž čočka od foťáku. Nebo tak něco. Nevím, prostě na tmavých pozadích mi to dělá modrofialové ťupky a čárky. A jelikož jsem se za poslední 2 měsíce totálně zbláznila do instagramu, tak bez foťáku nedám ani ránu a fotím všechno a všude. Takže abych se vyhnula společenské smrti a půlka mých přátel na FB si nemyslela, že jsem umřela, když 3 dny nemám žádnou aktualizaci, tak jsem nelenila a cestou do práce jsem se stavila v servisu. S tím, že za 2 dny to bude v poho a 2 dny nějak přežiju. Omyl - musí se čekat na originální součástku, tak to bude trvat nejméně 10 dní (ta čočka jde asi z té Jižní Korey pěšky, ne?).
Ale mě nic přece nerozhodí, nějak to zvládnu..... Vyhrabala jsem tedy svůj stařičký mobil tlustých rozměrů a nastal první problém - jak vložit mikroSIM do díry velké jako Grand Canyon? Po hodině hledání se našel takový ten univerzální rám (kdysi dávno v historii normální) SIMky, kam se ta micro vložila a mohla jsem začít fungovat.
Ehm... fungovat? Než jsem napsala SMS o 2 větách, trvalo mi to snad půl hodiny. Fakt velká rychlost a odezva klávesnice. Další šok mě čekal, když jsem zjistila, že přes prohlížeč, kde nepoznáte ani okýnko googlu od zbytku stránky, se neotevře Facebook. Na instagram taky můžu rovnou zapomenout. A na fotkách jde těžko poznat,jestli to jsem já nebo si sousedův pes vyzkoušel selfie.
A taky mi za tu dobu umře Pou, kamarádi překonají můj rekord v Candy Crush a bez Aladina a Radaru určitě 5 minut od vykročení z baráku zmoknu. A asi budu muset spoje MHD hledat na zastávkách. Nebo si napsat cedulky s časy na týden dopředu. Moje cvičení půjde do háje, protože bez fitness aplikací a té paní, co na mě po půl hodině lehsedů kričí "one- sit-up- to- go!" se ani nezvednu od televize. A asi si budu muset koupit ten otáčecí kalendář s kočičkama. Nebo receptama.

Můj život ztratil svou oporu. Nevím, jak teď budu fungovat.

Půjdu si zapálit svíčky, číst svitky pergamenu a usnu na slámě.

Hrdinové

10. července 2014 v 13:22 | Creencia
Zřejmě jste to postřehli- v úterý zahynuli v Afgánistánu 4 čeští vojáci. Pro většinu lidí to je zpráva z novin nebo televize jako každá jiná a za pár minut se jí přestane zabývat. Pro mě je to však velmi citlivé téma.

Můj tatínek byl profesionální voják. Před necelými 2 lety odešel do civilu. Důvodem byla rodina. Mamka, já, ségra a další mise v AFG.
Co si pamatuji, tak tatínek byl skoro půlku mého dětství pryč. Mise, výcviky v USA a dokonce nás jako celou rodinu jeho působení na mezinárodní vojenské letecké základně dovedlo do Německa, kde jsem tedy pár let žila a chodila do školy. Jako malé dítě to berete jako "služební" cestu a těšíte se na dárky, které vám tatínek přiveze. Postupem času už víte, o co jde a čím jste strarší, tím je to horší. Taťka prošvihl několik mých významných narozenin, moje taneční a maturitní ples stihl díky neuvěřitelné náhodě nebo osudu o 2 dny.
Na misi v AFG byl v roce 2011 a 2012. Dvacetčtyři hodin ostřelovali jejich základnu. Měsíc po taťkově návratu Talibán zabil jeho velitele jednotky.
Kdo tohle nezažije, nepochopí, jak těžké to je. Pro ty vojáky a pro rodinu doma. Bojíte se každého zazvonění telefonu a neznámého čísla. Když v médiích postřehnete slovo "Afgánistán", zastaví se vám srdce. Radši přepínáte z Událostí na jiné kanály.

Taťka o tom, co zažil, nemluví. Občas něco málo vypráví, ale ne moc. Skoro nonstop musíte mít u sebe nabitou zbraň a 20 kilovou neprůstřelnou vestu. V kapse máte ampuli s morfiem. Když vám střela urve nohy, tak si to píchnete a můžete ještě pár desítek vteřin fungovat. Ne abyste se dostali do úkrytu, ale abyste mohli ještě párkrát vystřelit. 90% vojáků má po návratu psychické problémy. Taťka měl štěstí, že se ho posttraumatický stresový syndrom vyhnul. Ale změnilo ho to. Změnilo to všechny a všechno. Kdo tohle nezažije, tak to nepochopí. Díváte se na život jinýma očima, vážíte si maličkostí.

Z toho důvodu mě vždycky strašně naštvou komentáře lidí, co o tom nic nevědí, že když že cpou, kam nemají a chtějí si hrát na hrdiny, tak jim to patří. Ano, jsou tam mladí kluci, kteří se na mise hlásí dobrovolně, protože mají své ideály a chtějí udělat svět lepším. Ale jsou tam také tátové a mámy od rodin, kteří to dostali rozkazem nebo protože jsou jen jedním z 6 českých pilotů bojových vrtulníků a nemají na výběr. ČR je v NATO a musí plnit závazky.
Nebo že to jsou žoldáci, co berou stovky tisíc a je to výsměch poctivým občanům, co dřou za pár korun. Za prvé, tolik peněz to opravdu není a za druhé, za ten stres, za to nebezpečí, za nasazení života a za neustále vědomí, že tohle je třeba vaše poslední minuta života, by si zasloužili miliony. A žádné peníze na světě nenahradí to, co prožívají oni a jejich rodiny.

Každý den stovky českých vojáku nasazují v různých částech světa na misích své životy, aby si ostatní Čecháčkové kritizovali na diskusích a facebooku a po večerech vysedávali v hospodách a nadávali.

Proto jsou pro mě všichni vojáci hrdinové a zaslouží si respekt a úctu.

C.

Jdu do sebe!

6. července 2014 v 9:15 | Creencia
Počasí se konečně umoudřilo a je léto! :) Mám okno na východ, tak se většinou už v půl 6 ráno probouzím, chvilku se ještě poválím v posteli, ale většinou to nevydržím a jakmile před 7 odjedou naši do práce, tak vstanu a jdu si dělat snídani.
Jo, za těch 14 dní se ze mě stal docela blázen do zdravých snídaní :D Ovoce, milkshaky, ovesná kaše s medem a ovocem, domácí müsli... a strašně mě to baví. A hlavně na to mám čas! Za týden už budu v 7 ráno nastoupená na soudě, tak asi budu vstávat v 5 ráno kvůli tomu. Samozřejmě že se pokusím vydržet a snažit se, aby to neskončilo u rychlovek cestou v pekárně.
Taky teď konečně víc sportuju. Vlastně každý den se snažím něco dělat. Brusle, bazén, činky, lehsedy, dřepy. Stáhla jsem si všechny možný fitness aplikace (když už ten smártfoun mám, že jo...), aby mě to motivovalo :D

A kromě toho mám taky čas na čtení. Panebože, tolik mi to chybělo! Žádná minipísmenka, žádné paragrafy.... Musím to teď všechno nahnat, protože od září budu mít zase na 10 měsíců útrum. (Nikdy jsem si neuvědomila, kolik času mi ta škola a učení zabírá....)
Ale bych nezlenivěla, tak jsem se konečně pustila do toho mého slavného odborného německého článku, za který bych teoreticky mohla dostat ten úžasný certifikát od univerzity v Grazu. Ústní část v dubnu byla docela sranda, teď zjišťuju, že napsat něco odborného je fakt fuška. Natož v němčině. A na patnáct stránek. :D A tak jsem třeba ve čtvrtek strávila 2 hodiny nad tím, jestli mám spíš napsat "nach" nebo "gemäß". Ségra studuje němčinu, ale nepomůže mi s tím, protože ona ta slova ani nezná a je to na ní moc "archaický" (tím myslela "odborný, terminologický" :D ).

A do toho si pročítám občanský soudní řád a trestní řád, abych se vůbec chytala (to jen pro dobrý pocit, nemyslím, že by mi to k něčemu bylo).